K&K Grafika

Úvod

Dobrý den,

vítáme vás na našich stránkách, na kterých nabízíme ilustrační a grafické práce všeho druhu.

Co je to ilustrace?

Ilustrace je výtvarný doprovod knihy, který má text osvětlit a vysvětlit, učinit srozumitelnějším (lat. Lustrare osvětlit, it. Illustrare vysvětlit). Ilustrace mívá většinou podobu kresby, méně malby (bez kontur), ale velmi časté jsou také rytiny, mědirytiny, dřevoryty a lepty, případně koláže.

Kresba

Kresba je výtvarné umění, které je vytvářeno množstvím kresebných pomůcek na dvourozměrné médium. Běžně se používají tužky, pastelky, voskové tužky, pastely, voskové pastely, křídy, rudky, olůvka, pera a tuž. Umělec, který kreslí, může být označen jako kreslíř nebo kreslič (návrhář). Malé množství materiálů uvolňující se na dvourozměrný materiál za sebou zanechává viditelnou stopu - proces je podobný malování. Nejčastěji se na kresbu používá papír, bývají také používány karton, kůže, plast, plátno, desky a mnohé další. Prozatímně mohou být také využívány tabule. Kresba je také populární jako prostředek k veřejnému vyjadřování přes graffiti. Častými, ale ne rozlišujícími znaky kresby jsou použití jedné barvy, obraz vytvořený pomocí čar a pouze částečné pokrytí podkladu. V minulosti byla hojně užívána tzv. Lavírovaná kresba, kdy je kresba rozmývána pomocí mokrého štětce, někdy i namočeného do řídké tekuté barvy. Kresba bývá zpravidla používána při vytváření pomocných studií, kdy si malíř, sochař či architekt zkouší a ujasňuje kompozici a další aspekty připravovaného uměleckého díla, reliéfu, sochy, malby, architektonické realizace atp. Kresba byla umělci hojně užívána také k zaznamenání děl cizích umělců jako podklad ke své vlastní umělecké tvorbě. Od renesančního období se kresba stala vyhledávaným artiklem sběratelů. Postupně začala být kresba chápána i jako samostatné umělecké dílo, přesto je dodnes výtvarníky užívána hlavně k přípravným studiím.

Malba

Malba je technika nanášení barev v souvislé vrstvě na podklad, zpravidla pomocí štětce. V přeneseném slova smyslu znamená také produkt této činnosti. Od kresby se liší použitým nástrojem (štětec) a plošností, kterou je barva nanášena. Používá se ve výtvarném umění. V neuměleckém smyslu je malba synonymem pro nátěr nebo natírání. Základ slova (malba, malíř, malovat,…) pochází z německého malen, a to vychází ze starohornoněmeckého mal= „skvrna, znamení“, jehož původ je spojován s indoevropským kmenem mel- znamenajícím „tmavý, černý“.Ve výtvarném umění jde o nejdůležitější techniku malíře. Podle charakteru malby, použitých materiálů či podkladu se malba dělí na několik základních malířských technik. Pro malbu obrazů je nejčastěji používána olejomalba, před jejím rozšířením byla používána například vaječná tempera, dnes v hojné míře také akryl. Podkladem takové malby je zpravidla plátno, v minulosti byla ovšem častá i malba na dřevěnou podložku. Dnes je v hojné míře využíván jako podklad například sololit. Malba je zpravidla prováděna krycími barvami tzv. vrstvenou technikou, která umožňuje použití různých efektů, například lazury. Podložka na kterou je malováno bývá zpravidla upravena pomocí podkladových barev. Barva podkladové vrstvy bývá bílá či světlá, v baroku ovšem byla podkladová vrstva zpravidla tmavá (bolus), takže malba vznikala tzv. vysvětlováním malovaného předmětu. Barva podkladové vrstvy má (stejně jako použitá technika a podklad) velký význam pro celkové barevné vyznění obrazu. Před provedením vlastního díla bývá obraz zpravidla rozvržen pomocí podkresby. Oblíbená je také malba na papír pomocí vodou ředitelných, nekrycích barev, tzv. akvarel. Ten může být kombinován také s kresbou. Nástěnné malířství využívá tři základní techniky: Malbu do vlhké omítky – al fresco (freska), malbu na suchou omítku – al secco a jejich kombinaci –fresco-secco. Současné malířství často překračuje historickou praxí vymezené názvy, techniky i technologie. Proto je vymezení současných malířských technik složitější a často vágnější.

Rytina

Rytina je grafická technika. Řadí se do tisku z hloubky. V mezinárodním značení má symbol C1. Rytina je nejstarší technikou tisku z hloubky, zároveň se jedná o jednu z nejobtížnějších technik a dnes je poměrně vzácná. Jejím základním principem je ostře vedená čára, která nepřipouští žádnou improvizaci. Také díky tomu je dnes více používán lept, jelikož umělci umožňuje větší volnost.

Mědirytina

Mědiryt (chalkografie) je hlubotisková grafická technika využívající rytí čar a ploch do měděné matrice. Mědirytina vedle označení konkrétní grafické techniky označuje také skupinu technik z mědirytu vycházejících, jako je lept , mezzotinta , akvatinta, či barevná rytina. Člověk vytvářející mědiryty jerytec (mědirytec, dříve také ryjec).

Dřevoryty

Dřevoryt (xylografie) je grafická technika tisku z výšky, vynalezená Thomasem Bewickem v 18. století. Po vynálezu se technika velice rychle rozšířila po Evropě. Na rozdíl od dřevořezuje matrice nařezána napříč létům, což umožňuje bohatší modelaci a stínování obrazu. Dlouhou dobu byla tato technika užívána jako reprodukční. Matrice je nařezána napříč létům. Tyto malé nařezané kousky dřeva se sklíží a jejich povrch zbrousí. Tím vznikne dřevěný štoček neboli tisková matrice. Pro tyto účely je vhodné tvrdé dřevo: zimostráz nebo buk. K rytí je potřeba mít speciální xylografická rydla, vyrobená ze zakalené oceli. Hloubka vrypu je cca 1 mm, přičemž matrice je volně ložená na stole. Faksimilový dřevoryt: precizní odrývání čar podle originálu, aby vystihl charakter originální předlohy. Tónový dřevoryt: převod tónových hodnot předlohy (kopírování lavírovaných nebo tušových kreseb). Šlo o vystižení modelace a tónování originálu.

Lepty

Lept je grafická technika. Řadí se do tisku z hloubky. V mezinárodním značení má symbol C3. Lept vznikl z potřeby větší volnosti při tvorbě. Na rozdíl od rytiny, která je velmi náročnou technikou a pro svou obtížnost v rytí nedovoluje přílišnou tvůrčí svobodu. Dnes je lept jednou z nejpoužívanějších technik.

Koláže

Koláž je jedním z nejpozoruhodnějších a také nejtypičtějších technických a výrazových prostředků, které se objevily na umělecké scéně 20. století. Umožňuje rychleji, bezprostředněji a také přesněji najít souvislosti mezi některými výtvarnými, literárními i filozofickými prvky, pro jejichž vyjádření by se těžko hledal vhodnější způsob. Pojem „koláž“ se přenesl do dalších oborů, v nichž se užívá sestřihu a spojení různých částí do nového celku, mluví se o koláži v hudbě, literatuře, filmu, fotokoláž má už svou historii, i když novodobou, právě tak jako aplikace koláže ve videoartu, reklamě, knižní grafice a dalších formách užité tvorby. Podle názoru Wernera Spiese je sotva nějaký pojem, který by univerzálněji definoval podmínky a možnosti umění našeho století, než je koláž. Slovo odvozuje svůj původ z francouzského „collage“ znamenající lepení, které by tedy mělo být určujícím znakem. Víme však, že Max Ernst, který je odpovědný za objev koláže v pravém slova smyslu, odmítal považovat technický postup, lepení, za příznak koláže. Nebyl to nikdo jiný než právě Pablo Picasso, kdo vpojil do svého obrazu kus voskovaného plátna imitujícího proutěný výplet. Georges Braque zase nalepil do kresby papírovou tapetu. Heterogenní prvek byl výtvarnou transplantací, která se ujala už v letech 1912-1914. Papiers collés spojené s kresbou neměly pouze funkci syntaktickou, ale vnesly do kompozice jistý významový posun. Předmětný prvek, například výstřižek z novin, který pominul s dobou, se kresbou fixoval a dodal jí atmosféru bezprostřední konkrétnosti. Malíř Juan Gris, který se zabýval touto technikou, považoval vlastní význam aplikovaného prvku za lhostejný. Koláž odráží způsob uvažování různých autorů, jejich přístup ke skutečnosti. Může se do ní promítnout náhoda, ale i přesný systém nebo jejich spojení. Za objevitele koláže je souhlasně považován Max Ernst, podle Luise Aragona „je jisté, že celá atmosféra koláží se stane myšlenkou Maxe Ernsta jedině“. Když se Ernst v roce 1929 ke koláži vrátil, převedl metodu koláže z pocitové sféry dadaismu do poloh surrealismu. Dadaistické koláže jsou hravé barevné kresby, v nichž je kolážovaný reálný prvek důmyslně absorbován. Koláž dostala význam nadřazeného pojmu, který stojí nad styly. Dnes se koláží nazývá všechno, kde je užito lepení. Není to přesné, ale praktické, neboť pojem je stručný a všeobecně srozumitelný. Sám Max Ernst upozornil, že se koláže nemají zaměňovat s tím, co je známé jako papier collé kubistů, motivované esteticky nebo architektonicky, zatímco surrealistická koláž „je nový druh šokujícího a překvapivého umění“. V českém umění se uplatnila kolážová technika v obrazových básních, podle označení Karla Teiga, který je považoval za výtvor poetismu. Poetika obrazových básní byla charakteristická pro pojetí Devětsilu dvacátých let a zakládala se na vzájemném propojení uměleckých disciplin. Nejsilněji zapůsobila koláž surrealistická, zejména na Jindřicha Štýrského. V jeho ilustracích pro Nezvalovu Sexuální nokturnu v roce 1931je poznatelný vliv Ernstových románů-koláží. Nejvýraznějším českým tvůrcem používajícím techniku koláže byl básník a výtvarník Jiří Kolář, který dal koláži zcela nový rozměr, vytvořil celou řadu nových technik koláže a jeho dílo patří nejen k celosvětově nejvýznamnějším počinům v oblasti koláže, ale také k nejvýznamnějším českým výtvarníkům dvacátého století. Expanzivnost koláže se neváže na pouhé rozšíření, dokonce až za hranice umělecké tvorby, kde se stává vítanou kořistí diletantů, neboť se zdá být snadno dostažitelná. Hodnotové rozdíly se však projevují také v ní. Metoda koláže má širší dosah, ovlivnila malířství, způsob komponování, řešení obrazové plochy nebo pojetí tvaru.